† 28. 05. 2009 | kód autora:
FWqTak jsem tam tedy byla. Dlouho jsem zvažovala, jestli tato výstava stojí za to. Poměrně vysoká cena a mnohdy ne zcela pozitivní ohlasy mi říkaly, že bych se na to měla vykašlat. Ale vzhledem k tomu, že jsem tvor zvědavý, vydala jsem se tam i přes riziko, že si pak budu zbytečný výdaj vyčítat. Rozhodla jsem se vyloženě za pět minut dvanáct, v den kdy výstava končila. Oproti očekávání se fronta před budovou bývalého Bauhausu nekonala a tak jsem celkem rychle přešla z šedé ulice plné zvuků projíždějících aut do obrovské lodi právě se chystající odplout. Před vchodem na samotnou výstavu dostal každý návštěvník palubní lístek se jménem skutečného cestujícího z roku 1912 a stručné informace o osobě, do které se na chvilku převtělil. Nápad to byl vynikající. "Moje" cestovatelka byla značně mladá - bylo jí 15 a coby čerstvě vdaná cestovala s manželem do Pensylvánie. První část výstavy byla věnovaná popisům stavby a celého projektování Titanicu. Na stěnách visely cítáty tehdejších zainteresovaných o nepotopitelnosti a gigantičnosti lodi. Přesto její nešťastný konec už od začátku připomínaly artefakty vylovené ze dna. Rukojeti nářadí, rozmáčené dolary, obrovský zvon, nebo třeba hák, na kterém se přemisťovaly zásoby do podpalubí. Ve vedlejší mísnosti se člověk ocitl na palubě první třídy. Stručné seznámení s nejvýznamějšími cestujícími a jejich osudy střídá pohled na luxusnější nádobí než ve 3. třídě, fajfku, jejíž majitel možná
† 28. 05. 2009 | kód autora:
FWqPo delší odmlce (to už je to vážně tak dlouho?) jsem se sem zase dostala. Nevěřili byste, co všechno se může změnit za 53 dní (pokud mě mé počítací buňky již zcela neopustily. Tak například ve škole mám za sebou už víc než polovinu zkoušek. Více či méně úspěšně. Změnila jsem bydliště (což je mimochodem důvod mé odmlky - zatím na nové adrese nemám internet...zatím), pomalu si zvykám na skutečnost, že účty za elektřinu nejsou abstraktní pojem který se mě moc netýká a že když praskne potrubí (díky bohu že se to ještě nestalo) tak to budu muset vyřešit já, protože tam prostě nikdo jiný není. Taky jsem byla v kině. Naposledy jsem v kině byla před rokem a půl se školou. Šli jsme tehdy na Pýchu a předsudek. Můj tehdejší partner přemýšlel jestli má náš vztah cenu. Během filmu (mimochodem úžasně romantického) mi poslal několik smsek plných lásky. A pár hodin po skončení filmu přišel rozchod. Od té doby jsem do kina nešla a to i přes fakt, že kino za to nemohlo (no, možná mě spíš štvalo že jsem byla rozjařená z happyendu který se jako vždy odehrával pouze na plátně).A tak jsem se tedy překonala a šla. Viděla jsem 3- Iron. Pěkný film. I když jsem ho asi nemohla plně vychutnat protože jsem ten den na tento typ filmu neměla úplně náladu a taky mi ho trochu pokazila jisté zmínka o jistém houseboyi. Ale musím říct, že i přes takto nepříznivé podmínky ve mě něco zanechal. Něco.Věcí co pro mě něco znamenaly se stalo víc, ale nemyslím, že by někoho bavilo to číct, takže si je nechám pro sebe (chá chá). Podstatné je, že se aspoň občas na net dostanu a tak budu zase víc přispívat. A než napíšu další článek, můžete si třeba pouštět písničku Electrical storm od U2, protože je skvělá. (Už jsem říkala že mám děsně ráda U2?)
† 28. 05. 2009 | kód autora:
FWqO filmu Hodiny se chystám něco napsat už dlouho. Nesmírně na mě zapůsobil, stejně jako jeho literární verze a stejně jako celé dílo Virginie Woolfové, o níž a o jejímž románu Paní Dallowayová film je. Nejsem si jistá, jestli dokážu přesně vystihnout své pocity z tohoto filmu, ale pokusím se o to. Na úvod základní údaje. Film vznikl v roce 2002 podle knihy M. Cunninghama. Režie se ujal Stephan Daldry, o hudbu (mimochodem skutečně výbornou) se postalaral Philip Glass. V hlavních rolích můžete vidět Nicole Kidman (ta za svůj výkon dostala Oscara), Meryl Streep, Julianne Moore, Eda Harrisse. Film patří mezi ty, které běžného diváka zřejmě příliš nenadchnou. Nutí totiž přemýšlet. K absolutnímu pochopení je téměř nezbytné přečíst si knihu Paní Dallowayová, jelikož film je plný odkazů právě na tuto knihu a autor předpokládá, že divák je s dějem knihy obeznámen. To je malé mínus (tedy pro ty, kteří knihu nečetli). Navíc je ideální film shlédnout dvakrát, protože po prvním shlédnutí obvykle zůstává několik nezodpovězených otázek a zmatek v hlavě, takže si těžko hned utvoříte jasný názor. Nicméně co zůstane a již neodejde je silný dojem a nutnost o filmu přemýšlet. Nechci příliš odhalovat děj, protože sama nemám ráda když znám děj předem, ale jen rámcově: jde o příběh tří žen, z nichž každá žije v jiné době a na jiném místě ale jejich příběhy jsou vzájemně propletené. První z žen, Virginia Woolfová píše někdy v první polovině 20. století knihu Paní Dallowayová. Kniha ovlivňuje další dvě ženy, z nichž jedna žije v 50. letech v Kalifornii a druhá okolo roku 2000 v New Yorku. Celý film je inspirován již zmíněnou knihou a stejně jako kniha se odehrává v jednom jediném dni, během kterého však divák nahlédne i do minulosti všech tří žen. Film je podobně jako dílo V. Woolfové plný emocí, jejichž znázornění dělá film právě tak chytlavým a silným. Divák je zavalen emocemi do takové míry, že po skončení filmu nutně pociťuje zvláštní sladkobol a možná padne do určité přemýšlivé nálady. Přiznám se, že jsem ze začátku měla obavy, jak autor filmu zvládne propojit život tří postav tak dobře, jak je propojil autor knihy Hodiny. Byla jsem mile překvapena, protože jsem se v ději neztrácela a cítila jsem skutečné propojení mezi třemi hrdinkami, bez velkých skoků. Jak jsem uvedla už na začátku, vřele doporučuji i soundtrack filmu. Philip Glass film dokázal podbarvit krásně temnými, mystickými a do určité míry smutnými melodiemi, které však nejsou tak patetické, že by film shazovaly. Velmi mě také překvapil (mile) výkon hereček v hlavní roli. Především pak Nicole Kidman, kterou jsem neměla příliš v oblibě, ale i Julianne Moore, Meryl Streep a Ed Harris se postarali o věrohodný a silný filmový zážitek. Film můžu jen doporučit. Pro doplnění přidávám odkaz na csfd - http://www.csfd.cz/film/2234-hodiny-hours-the/
† 28. 05. 2009 | kód autora:
FWqDneska jsem učinila několik pro mě důležitých rozhodnutí. Za prvé, začnu se víc kontrolovat. Poslední dobou mám denně humus den a kombinace jídla co zvládnu splácat se tu skutečně stydím napsat. Jeden čas jsem samu sebe podezřívala, že jsem těhotná. Na váze se nějakým způsobem ta ručička pořád posouvá k těm vyšším číslům a jím fakt děsivě. Ale naštěstí se to nepotvrdilo. Nepotvrdila se ani fyzická příčina, takže je to jasný - moc žeru :) Faktem je, že jsem se naučila nepříliš dobrou věc - jíst z nudy, ze smutku. To nikdy nedělejte, fakt. Protože pak jíte skoro pořád a kdybyste jedli aspoň správně, možná by to nevadilo, ale když do sebe nacpete brambůrky (a všichni víme, že brambůrky mají v sobě něco, co člověka nutí nepřestat je jíst, dokud není sáček prázdný), čokoládu a zapijete to kafem, nemůže vaše tělo zrovna vejskat radostí.Takže jsem se rozhodla, že se budu trochu kontrolovat a nudu nebo špatnou náladu zaženu radši filmem, procházkou nebo něčím, co se mi neusadí na zadku, nebo břichu. S kontrolou sebe samé souvisí i mé druhé rozhodnutí. Mám jednoho kamaráda. Znám ho už děsně dlouho a považuju ho za takového toho kamaráda, kterému můžete zavolat ve 2 ráno, protože se něco stalo a on vás nepraští po hlavě (ani dodatečně, to pro ty, co by chtěli namítnout, že po telefonu se dá někoho praštit jen skutečně obtížně). Jenže poslední dobou zjišťuji, že si toho kamaráda trochu přivlastňuji, což se nelíbí ani mě, ani jemu. Zvláštní je, že přesně nedokážu určit, proč se tak děje.A poslední rozhodnutí je, že půjdu do dětské nemocnice jako dobrovolník. Dozvěděla jsem se o této možnosti dneska a strašně mě to nadchlo. Vždycky jsem něco takového chtěla dělat. Nesmírně se na ty děti těším. Jak už jsem tu někde možná psala, mám dva malé synovce a fakt mě baví si s nimi hrát. Když teda zrovna nemají záchvat typu "budeme ignorovat tetu" nebo "vezmeme plastové kladívko a zkusíme, co tetina hlava vydrží". Ale přes tyto malé přešlapy jsou to zlatíčka :) Mám děti strašně ráda. Přesto se hrozím toho, že bych měla vlastní. Přemýšlela jsem o tom, proč mě tedy baví starat se o cizí. A došla jsem k závěru, že mě nejspíš velice uklidňuje fakt, že můžu po určité době vrátit děti rodičům a jít si dělat svoje věci. Nedokážu si představit, že bych byla k dětem uvázaná 24 jhodin denně, zvlášť, když vidím jak jsem unavená po 5 hodinách hlídání. Přesto mám děti moc ráda, baví mě vymýšlet pro ně zábavu a zapisovat si neskutečně originální hlášky mého 4letého synovce. Tak, vypsala jsem co chci udělat. Ne že by to někoho zajímalo. Ale nějak jsem to potřebovala. Pro ten pocit, že když je to tady, musím to dodržet, už protože to není jen tak "per huba" ale je to sepsaný a všichni o tom ví. Je to hloupý, já vím. Tak mi držte palce, abych ty rozhodnutí nenechala plavat stejně jako novoroční předsevzetí (jaký vlastně bylo?).
† 28. 05. 2009 | kód autora:
FWqDnešek je zvláštní den. Od rána svítilo sluníčko a bylo hezky. I mě bylo docela hezky, přestože jsem v sobě dusila vztek kvůli jisté peripetii s nespolehlivým kamarádem. Když se kamarád ozval a já mohla svůj vztek nechat vyvztekat (je vůbec možné vyvztekat vztek?) tak se obloha zatáhla, ochladilo se a v současnosti se tváří, že brzo bude pršet. Nebo padat trakaře. A těsně před tím, než se zatáhlo, jsem měla fakt nepříjemnou hádku s tím kamarádem, která dospěla k řešení, který mi připadá, nevím proč, strašně typický pro chlapa. Totiž věta "Potřebuju čas" je podle mě v určitých případech ekvivalentní s větou "nevím co mám dělat tak to odsunu na potom". A zvláštní je, že k tomuto řešení se často uchylují právě chlapi. Ať už z pozice partnera, nejistého kamaráda, který něco zkazil a neví jak to napravit, otce, bratra nebo kohokoli. A to mě přivádí k otázce, proč chlapi nic neřeší, a řeší-li, obvykle buď útěkem nebo odsunutím problému touhle kouzelnou větičkou. Podle mě moc téhle věty spočívá právě v tom, že člověka zmate. Vy nevíte k čemu přesně potřebuje čas a nakolik je situace vážná. Nevíte ani, jak dlouhé časové období ta věta označuje (někdo může potřebovat týden, jiný půl roku, jak víme, čas je pojem značně neurčitý, abstraktní a vyjadřuje cosi nekonečně dlouhého). A na to spoléhá mužské (ale samozřejmě i ženské) osazenstvo planety. Protože pak máte legální důvod druhého ignorovat jak dlouho se vám zlíbí. Připadá mi to zvláštní. Proč lidé vlastně potřebují čas aby si něco ujasnili? Co je vee k tomu přerušit s někým kontakty nebo zpřetrhat vazby, s odůvodněním, že potřebují nalézt smysl života, příčinu neklapání vztahu apod. Chci tím říct, že já si tyhle věci vždycky ujasňovala tak nějak za pochodu. Nemusela jsem vyhlašovat něco jako "teď se mi měsíc neozývej, budu přemýšlet jestli tě chci ještě vidět". Připadalo mi to vždycky totiž nefér. Jednak totiž vím, že nad tím rozhodně nebudu přemýšlet celý časový úsek a jelikož s dotyčnou osobou většinou nebývám v kontaktu 24 hodin denně, mám dostatek času si věc promýšlet když na to mám klid. A taky mi vždykcy připadalo zvláštní, že druhého člověka od sebe odříznu a vím, že i kdyby řekl, že s vynucenou pauzou nesouhlasí, nemá šanci mi v tom zabránit. Prostě mi to připadá tak trochu sobecké. Samozřejmě, že se tak chováme i my, slečny, ale lehce protichlapský tón v předchozích větách musím omluvit tím, že tuto větu nejčastěji slyším právě u mužů a taky tím, že jsem momentálně na chlapy naštvaná. Zajímalo by mě, jak se na pauzu s odůvodněním nutnosti získat čas, díváte vy.
† 28. 05. 2009 | kód autora:
FWqPohádka je to skutečně krátká. Ale výstižná, řekla bych. Vznikla před dvěma lety. Tuším, že v hodině chemie. Autorkou jsem já a Agishka. Myslíme si, že ta pohádka je dobrá. Ale na mého synovce moc nefunguje. Jsou mu sice 4 roky, tudíž je v ideálním věku pro pohádky, ale on je spíš na delší. Není ochotný usnout během minuty, pokud ho někdo vyloženě nevyčerpá. Takže bych možná skoro řekla, že ač v názvu je to pohádka na dobrou noc, vaše děti po ní spíš neusnou. Možná na tom má vinu i trochu negativistický závěr...Tak tedy, jak že zní ten opus?"Bylo nebylo. Nebylo"
† 28. 05. 2009 | kód autora:
FWqZpěv 1. Ó mocný propan, je tak mocný, úžasný a omamný plynný...propan! Kam se hrabe propin, ten bídák chemický, ten starý otrava. Nemluvme o propinu!Olafovské intermezzo: Olaf má dřevěnou nohu a sádrovou ruku. Olaf je filuta, Olaf je Olaf.Zpěv 2., doufejme, že už poslední Propan je advance propan je cool. Puff Diddy odešel postavit chrám propanu. Všichni ho milují, jmenuje se Olaf. Má dřevěnou nohu a proto uctívejte propan.
† 28. 05. 2009 | kód autora:
FWqTH je něco mnohem horšího než hydrant s kreativními sklony. Když jsem dříve netušila jak moc oblíbená je kapela Tokio Hotel (a dodnes nechápu čím si tu oblibu získala), přemýšlela jsem co by tak zkratka TH mohla znamenat. Ochuzené THC? Tančící homeless? Těsná halenka? Tichý had? Toxická hadice? Nebo snad těkavý hasič? Kdepak, přátelé! Je to kapela Tokio hotel, jež mě upřímně děsí každou novou písní, která se ke mě omylem dostane, víc a víc. O Tokio hotel jsem se dozvěděla náhodou. Vařila jsem a u toho ráda poslouchám hudbu. Zrovna dávali eso, na které se běžně nedívám, ale pokud vnímáte jen hudbu a kdykoli se objeví Leoš Mareš, přilejete do pánve oleje aby syčel natolik, aby Leoše přehlučel, dá se to snést. (Což mi připomíná, že Leoš Mareš možná může za nadváhu lidí v ČR, když pořád musí lít víc a víc oleje). Leč i chutný kuřecí řízek musíte z pánve někdy dát pryč, netoužíte- li po úpravě "nigra". A někdy v tu chvíli, kdy se olej utišil, jsem zaslechla šíleného moderátora říkat něco ve smyslu "Teď vám pustím Tokio hotel, je to pecka". Pecky já nerada - jsou tvrdé a mnohdy zcela nestravitelné. A tato "pecka" mě zcela přesvědčila o tom, že Leoš je šílenec a v Německu se zrodila šílená kapela, která snad brzo svoji kariéru zabalí. Píseň, v jejímž názvu byl monsun (celý název jsem stihla vypustit z hlavy) mě neuchvátila a Tokio hotel jsem zatratila (v čemž mě utvrzují každou další písní). V té době jsem žila naivní představou, že tohle:
je nepříliš hezká slečna s poněkud pozoruhodným stylem. Až později, když jsem zjistila, že 12 leté slečny zbožňují Billa, který údajně zpívá v kapele, došlo mi, že je to ještě horší chlap. Co chlap, klučina, kterému zřejmě imponuje úspěch a rád bývá zaměňován za holku (ostatně možná z toho má depky, pak bych pochopila, proč někteří lidé považují TH za emo kapelu).
Snad jediný přínos této hrůzokapely je, že nutí (no dobře, nenutí přímo jako kapela) malé slečny (a možná a kluky?!) učit se němčinu. Mě s němčina nelíbí, ale užitečná je. I přes tento jazykový přínos bych zřejmě byla radši, kdyby TH znamenalo něco jiného, třeba divadelní seskupení Tikací hodiny.
† 28. 05. 2009 | kód autora:
FWqPři prolízání netu často narážím na různé blogy. Nutno dodat, že většina blogů této doby jsou tematicky zaměřená na emo, Tokio hotel, goth nebo anorexii. Na tyto blogy jsem nesmírně alergická. Ale co mě zaráží víc, je jazyk, jakým tvůrci blogů a jejich čtenáři mluví... Někdy mě odradí už název. Blogísek bych ještě snesla, ale blogínek, blogíšek a dokonce jednou nalezený blogíššešek mne nutí stránku ani neotevírat. Naláká-li mě někdo na svůj blog a začne používat výrazy jako "meníčko", pro hlavní seznam rubrik, asociuje mi to jídlo za poměrně výhodnou cenu, podávané v restauracích a hospodách většinou mezi 11 a 15 hodinou. Leč obsah blogu již k "chutnému za dobrou cenu" blízko nemá. Především je-li seznam rubrik asi takový: "Celebritky, filmíčky, soutežka, anketky,supa citátečky...." či spoustu zbytečných prvků jako vykřičníky, srdíčka a podobné. Klikla jsem (jak naivně) na jednom blogu na rubriku "pro váš bloček" a hned na mě vybafly děsivé patvary "rozcestníčček" a následně hrozivě vyhlížející "pozadíška" spolu s krutýmy "záhlavíčky" a naprosto vražedné "oblásky" jimiž není, jak jsem empiricky zjistila, myšleno oblázky z prosluněných pláží, nýbrž obrázky (většinou znečně krvavé, depresivní, plné "sldouškých emo boys" a co mě překvapilo, za tím vším následoval roztomilý obrázek medvídka Me to you..jak cynické). Mé oči také trpí při zlozvyku jistých lidí, kteří z, pro mě naprosto nepochopitelných důvodů, zamějují "v" za "w". Takže vás "wítají na swém blogu" a nabízejí vám "náwody" "wideoclipy" či "widea", v horším případě "widejka". Takže krome Veronik tu máme i Weroniky. Jen škoda, že jsem při blogování nenašla žádného Wendelína, protože ten by byl úplně nejvíc cool. Existuje také jistá sorta autorů, kteří jsou zřejmě nadmíru inteligentní batolata. Jelikož malé děti, zhruba do školkového věku (maximálně do předškolního) mohou šišlat. Později by měl nastoupit logoped a děti zlozvyku odnaučit. Ale existuje spousta blogů, kde vás autoři "plosí" o hlas v soutěži o nejlepší blog, kde mají "loskošné" obrázky, píšou o svých milých "kamaládech" a dělají další děsivé věci. Buď to píšou malé děti, které píšou tak jak mluví (a pak klobouk dolů) nebo velké děti, kterým chybí logoped či soudnost. Další specifickou skupinou jsou pravopisné chyby. Skoro to vypadá, že se utváří nový "lifestyle", který by mohl mít název "kašleme na gramatiku". Chápu, že se někdo někdy splete či přepíše. I mě se to stává. A chápu, že někdo na češtinu prostě talent není. Ale u některých autorů mám pocit, že jsou buď, s prominutím, blbí, nebo to dělají schválně. Výrazy jako "spřítelnené blogy", patrně podle základu "přítel", nebo "pište my na mail" Zřejmě chce dostat mail, se slůvkem "my" jako třeba "my kopáči". Jiná slečna se směle vydává za "brunetu s bílím melírem". Někteří lidé jdou proti stádu a poslouchají "spěvačky" a nejsem si jistá, zdali přání "bafte se" je myšleno vážně. A nakonec jsou tu čtenáři. Komentáře jako "máš supa blogís" nebo "hesouškýý!" bych okamžitě nejradši mazala a lidi, kteří to vypustí z klávesnice bych poslala do školy. Podobně tak komentáře obsahujíci slova "mocinky" (existují další úpravy jako moooocinky, mociiinky, mocky) vyjadřující jednoduché "moc" či "hodně" (takových hezkých českých slov máme!). Zcela pravidelně vyskytující se "kuju" (ano, jen kujte, děti, třeba z vás budou kutilové) nebo "klásňounký" mě také nutí bít zuřivě do klávesnice a stěžovat si na dnešní mládež (a to prosím mezi ni patřím, cítite tu tragédii?). Zvláštní jazykovou skupinu pak tvoří ti, jež kamarády zkracují na "kami" a neskonale se bavím, když slečny, které si hrají na velké (make-up, dospělácké hlášky, vyžadují stejná práva, někdy kouří a oslovují se v mnoha případech "ty vole") si na blog napíšou toto: "A na téhle foteššce je moje nej nej kami Veruška s Eviškou, mám vás mocinky moc ráda, milááááááškové".Takže pozor na blogíšešky a nezapomeňte se bafit (a bafat na sebe).
† 28. 05. 2009 | kód autora:
FWqVěci co mám ráda:Filmy: Je jich vážně moc, ale tyhle mě napadly první:
všechny filmy Woodyho Allena, především pak Láska a smrt
Mullholand drive (ráda bych od Lynche viděla i další filmy, leč zatím se mi nepoštěstilo...vlastně jo, viděla jsem Zběsilost v srdci)
Láska nebeská
Americká krása
Pulp fiction
Život Briana
Svatý grál
Herci, herečky
Tom Hanks
Jack Nicholson
Bruce Willis
Audrey Tautou
Helen Hunt
Emanuele Béart
Juliette Binoche
Ivan Trojan
Pavel Liška
Jiří Macháček
Tatiana Vilhemová
Aňa Geislerová
Seriály
Simpsonovi
Červený trpaslík
Létající cirkus
Heroes
Grey´s anatomy (Chirurgové)
občas koukám na Zoufalé manželky....hm, někdy je to i vtipný :)
Hudba Poslouchám toho hodně, tady vypíšu jenom malý výběr
U2
Nirvana (teď už míň)
Metallica
Apocalyptica
Evanescence
Arctic monekys
Placebo
Roxette
Enya
Guns n´ roses
Oasis
Libertines
občas Robbie Williams
líbí se mi asi 3 písničky od Avril Lavigne
Na čem Violetka aktuálně ulítává:
na muzikálu Chicago (spíš jeho soundtracku)
na barevných tužkách (mám jich spousty a spousty, ale ve skutečnosti je moc nepoužívám..asi z úcty)
na hudbě
na plácání z hlíny (keramické)
na knížkách
na vaření (neustále něco zkouším a z lidí okolo dělám pokusné králíky :) )
na Simpsonových
na plavání
na nočních procházkách
na čajích
na Paříži
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
